Smrt a láska v nepochopitelných souvislostech 1

Napsal Mahtiel Marsy... (») 25. 5. 2011 v kategorii Moje tvorba, přečteno: 1036×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlinemoje-tvorba.jpg

Prolog


U stolu seděl jistý mladý vědec a pobrukoval si pro sebe nějakou divnou písničku. Umaštěné, zplihlé vlasy mu vysely přes tvář a jeho oči se chladně blýskaly. Před sebou měl nějaký list papíru a stále se snažil vyčíslit nějaké početní operce. Náhle se mu tvář zkřivila vztekem a práskl propiskou o stůl, zvedl se a kráčel do nitra staré budovy.
Po několika dlouhých minutách, bylo slyšet odněkud zezdola nesnesitelný křik, blázna jménem Mortimer. To si mladý vědec krátil dlouhou chvíli týráním toho nebohého muže.

Anglie, Dolní Preston

8. 3 1991/ 25. 10 1991
Jmenuji se Thomas Mortis. Thomas po matčině prvním milenci a Mortis po smrti jež si ji při mém narození odvedla. Několik let jsem žil ve Finsku v sirotčinci. Posílali mě do školy. Zhruba v 6 třídě si můj profesor chemie všiml nezájmu, jejž jsem nebyl schopen utajit. No i poznal, že ten nezájem pramení z toho, že vše co jsme na té základní škole brali, jsem už znal, a proto mě to velice nudilo. Rozhodl se o mém dalším vzdělání. Myslel, že mě bude bavit umění a ano, měl pravdu, umění mě velice chytilo. Díky tomu jsem začal sbírat obrazy a našel tak ukazatele k mé nové cestě. K cestě Hassassina, neboli následovníka hašiše. Je to silně spojeno s jistým vědeckým řádem Iluminati. Nikdo by nevěřil, že je to vědecký spolek, který byl po staletí pronásledován katolíky. Inu přežili a nakonec se spojili s námi Hassassiny, i když je to také sporné. Iluminati jsou prostě sami pro sebe. Nebudu dále rozvádět svoje názory a přesvědčení. Spousty lidí si mě spojuje s nějakými metalisty, rád poslouchám metal a černá barva náleží k mému řádu. Řádu nájemných vrahů. Mou první obětí byl ten profesor, jenž mi doporučil tu školu umění. Musel jsem projít zkouškou, dostal jsem ho jako úkol. Ale nijak mě to nezasáhlo. S tou prací nájemného vraha jsem skončil v 18., to znamená před deseti lety, kdy byla při jednom atentátu zabita má holka. No neteskním, byl jsem sám a jsem sám. Mám z holek strach. Jednu jsem v posteli nechtěně uškrtil. No považte! Zeptala se mě, Mě hassassina, jestli jsem Ježíš! Prý vypadám jako on, to byla nezapomenutelná urážka a musel jsem ji potrestat! Jen jsem to poněkud přehnal. Rozhodl jsem se vystupovat pro Hassassiny nějak jinak. Rektor z univerzity umění, mi dal na výběr. Rozhodl jsem, že budu pomáhat Hassassinům, kteří se zapletli s policií, anebo těm co skončili ve vězení. Provádím to doteď. No vystudoval jsem toho celkem dost ….
Umění, mám oprávnění o něm učit, chemii jako vědec a mám právo pracovat v jakékoli laboratoři a nakonec mám i nějaký ten rok na hudební škole. Miluji to. V kobkách je i Mortimer, můžu ho mučit, mívám totiž nejčastěji noční službu a Mortimer je něco jako můj vybíječ baterií.
Zrovna včera to už nemohl vydržet a utekl. Honil jsem ho po lese, ale úspěšně jsem ho chytil… potkal jsem tam divokou osobu, jakousi „vílu”.
Kdyby tento pojem mohl být v mém slovníku, asi bych ho použil. Chudák Mortimer, neuvědomil si, že Hassassina jen tak nedoběhne. No tak nic, abych se přiznal, věda mě pohltila! Strašně mě zaujala možnost vytvořit antihmotu. Tady v tom zapadákově to, ale není možné!!!!
Musel bych vykopat tunel v délce několika kilometrů a postavit urychlovač částic… navíc to není bezpečné! Neznáme její vlastnosti, tedy ano známe, ale velice povrchně. Nemůžu si být jist, že nebouchne při styku s jinou látkou. Je známo, že antihmota se dá uchovat ve vakuu, ale jak toho dosáhnout! Už vážně nevím, co mám dělat. Jinak také můj kolega Richard Drake je poslední dobou ještě divnější patron, než jsem si myslel. Kouká tak divně. Jakoby vražedně. No jako Hassassin bych měl vraha poznat, jedním z úkolů, pro něž mě cvičili, bylo i rozpoznávání ostatních a řazení jich do různých kategorií. No a dal bych ruku do ohně, že Richard má nějaké zvrhlé sklony. No, ale co je mě do toho. Jeho problémy mě nezajímají, já jsem já. Jeden z velkých.

Rok 2020
„To rozhodně neberu. Nikam nejedu! Do žádného „posranýho“ dívčího ústavu mě nedostanete!! To byla má slova, když jsem ječela na tátu v pracovně našeho velkého prostorného domu ve Finsku. Představa, že mě prostě posílají někam do Dolního Prestonu, což musela být zákonitě prdel zakopaná, ještě abych tam jela dobrovolně! Bylo to nesnesitelné. No, ale po dvou hodinách letu, první třídou, jsem začala smýšlet jinak: „Nikdo mě nebude omezovat, což je rozhodně plus. S profesory se vypořádám hned a pak bude klid. Nikdo mě nebude otravovat, že jsem nemožně oblečená, že mám nemožný vkus na hudbu, prostě to bude můj svět.‘‘ Jediné co mi trošku dělalo starosti, byla má velká láska, kterou jsem ve Finsku musela zanechat. Marco, byl to nejlepší, co mě potkalo! Bohužel když jsem tehdy odjela, o druhém víkendu, mi napsal, že chodí s mou nejlepší přítelkyní. To jsem mu prostě nemohla odpustit. Rozhodla jsem se, že jim ukážu. Ale to předbíhám. Vraťme se k tématu. První den po mém příjezdu do Dolního Prestonu jsem měla volno, pokoj mi ještě nepřidělili, a proto jsem se poflakovala po lese. Sama. Bylo to na podzim. Ze stromů se sypalo barevné listí a já jsem procházela pod vadnoucími stromy, jejichž korunami probleskovalo slunce, bylo slyšet jen lehké šumění, jak je vítr ohýbal. Cítila jsem se jako opravdová žena ze středověku, čekající na svého temného rytíře.
Vzpomínám si, že jsem na sobě měla své nejoblíbenější šaty z černého mušelínu, v pase převázané rudou stuhou, která se vinula přes prsa a zavazovala se za krkem. Vím, že jsem byla sebejistá a naprosto uvolněná, dokud jsem nezaslechla ten divný hluk. Jakoby něco za mnou zachroptělo. Otočila jsem se a začala křičet, byl to ten nejhorší zjev, co se mohl kdy narodit!!!
Otočila jsem se a utíkala, byla jsem tak vyděšená, že ani křičet jsem už nemohla, hlavně jsem si dávala pozor, abych nespadla. Bála jsem se toho tvora! A pak když jsem téměř cítila obludu na svých zádech, zakřičel velitelský hlas! „Mortimere! Zastav se a pojď ke mně“. Pak už mluvil podmanivě, skoro mazlivě! Docela mě ovládal. Stejně jako Mortimer i já šla poslušně k tomu muži. Za ním svítilo slunce a já si ho nemohla prohlédnout. Natáhl ruku, uchopil tu mou a táhl za sebou, stále jsem se nemohla vzpamatovat z jisté slepé poslušnosti, jež mě jakoby ovládala. Pak jsem se zcela nečekaně vzepřela, jako kdyby mi to sepnulo! Proboha, řekla jsem si tehdy. Nesmíš mu ukázat strach, určitě věří, že jseš mu slepě oddaná! Proto jsem se rozhodla hrát. Za chvilku se otočil a řekl: „Co tady prosím tě děláš?? Neměla bys být ve škole? Je to nebezpečné. Mortimer sice ještě nikomu neublížil, ale stejně, nebyl bych rád, kdyby tě měli pohřbívat!‘‘ a mě se zdálo, že to myslí upřímně a až moc vážně, jako kdyby viděl do budoucnosti! 
Nervózně jsem se zasmála a začala doufat, že jsem se nedostala do žádného průseru, ze kterého bych nemusela vyjít živá! No a pak jsem uviděla školu, rychle jsem se odpoutala a běžela do školy. Ohlížela jsem se, ale nezdálo se, že bych ho zarazila! Za pár minut jsem o tom už nevěděla. Jediné nač jsem myslela, bylo, zda mi už přidělili pokoj a s kým budu bydlet! Na recepci, byli ohromně příjemní, ta žena slíbila, že to zařídí do pěti minut, sedla jsem si na gauč a koukala na obrazy. Na zemi ležel krásný perský koberec, ale jinak nebylo v pokoji kromě té recepce nic! Naproti byl oblouk a bylo jím vidět do jídelny. Zřejmě do jídelny, protože jsem zahlédla nějaké stoly, ale neměla jsem moc času, za minutku přišla recepční a, že prý mám jít s ní. Tak jsem popadla kufry a letěla po nádherných schodech, nahoru do patra. Když jsme konečně vyšli do bůhví kolikátého patra, odhalila se přede mnou rozlehlá hala s obrovským proskleným oknem. Úplně mi ten pohled vyrazil dech. Než jsem se stihla vzpamatovat, už jsem musela jít dále. Recepční šla vpravo a zavedla mě do malého pokoje pro dvě. Zatím tam nikdo nebyl, ale nevadila mi samota. Byla jsem na ni zvyklá. Samota je dobrá, jak říkával můj praděda Fin ??Tak jsem se rozhodla, že prozkoumám tuto úžasnou budovu. Porozhlédla jsem se nejprve po pokoji a zjistila jsem, že v pravém rohu stojí jedna postel a naproti druhá, mezi nimi ležel stůl pro dvě, abychom se tam vešly a u každé té postele byl noční stolek. A naproti jedné z postelí stála obrovská almara. Bylo to krásné a útulné. Rozhodla jsem se pro tu postel vlevo, pro tu, naproti níž byla ta almara.
? Pak jsem vyšla z pokoje a potkala jednu dívčinu, byla divná! Nelíbila se mi, a proto jsem, jí za zády udělala znamení satana :-D
Bylo to moc pěkné gesto, taková Ťapka! No, šla jsem dál a zjistila jsem, že na tom samém patře jsou další čtyři pokoje. Jeden byl obydlený, tou holkou, ale ostatní ještě nejspíš obsazeny nebyli. Takto jsem prošla celou školu a rozhodla jsem se, že se seznámím se svými spolužáky, kteří už přijeli. Hlavou mi projelo, že bych se mohla poptat po tom muži, jehož jsem potkala v lese.

29.10 1991
Už jsem zoufalý! Nic mi nejde. Nechci, ale nemohu na ni přestat myslet. Nikdy se mi nic takového nestalo. Tedy ano stalo, ale byla jako já! Měli jsme společnou zájmovou činnost a spoustu dalšího! Co mám společného s tou divoženkou z lesa, s listím ve vlasech? Nic, naprosto! Možná, že kdybych pustil Mortimera, že bych ji v lese znovu potkal. Ne to nemohu. Mortimer je pitomec a mohlo by se stát, že by se s ní chtěl seznámit. Žije v jiné době a pak by tvrdil, že se setkal se samotnou Krvavou paní! Ne to rozhodně nemohu dopustit! Měl bych si jít zacvičit. Už dlouho jsem nezkoušel nic ze svého umění! Ano půjdu na svůj palouk a procvičím se v Hwarangdo. To by mi mohlo pomoci. Mohl bych si projít dokonce i jeho filosofii, už dlouho jsem nic z toho nedělal. Když jsem vyšel ven, mě jsem špatnější náladu než předtím. Neboť svítilo slunce a já žil stínem, ne-li dokonce samotnou tmou. Ovšem když jsem se rozkoukal, zjistil jsem, že moje oči nejsou schopny pobrat všechnu tu krásu okolo. Byl to hotový ráj! Nezbylo mi, než uznat, že jsem si zvolil výborné místo k životu. Jistě, chyběla tam krev, ale i tak. Cítil jsem se skvěle a měl jsem dokonce chuť jít si zaplavat, ale vzhledem k mým nesčetným jizvám, by to nebylo nejmoudřejší. Raději půjdu večer. Konečně jsem došel na ten zatracený palouček a stejně nemám klidu. Musím se soustředit! Lotosový sed, nádech a zavřít oči, začít meditovat! Toto bojové umění je výlučně pro boj na život a smrt, není formou sportovního odvětví a ani nejde o sebezdokonalování, i když se dá aplikovaně pro tyto účely využít! Není to ani přímý tvrdý boj! Ani měkký a kruhovitý… Používáme ruční zbraně, máme výcvik v technice oživování. Jak jsem již řekl je to boj na život a na smrt. Nejúčinnější, protože využívá, troufám si říct, že všechny techniky. Jak měkké, kruhovité i tvrdé, přímé údery. Dalo by se říci, že jde o jistý hlavně obraný styl.
Prvky tohoto boje jsou Jing, symbolizující měkkost a tmavost. Jeho síla je silou „měkce dopadající vody“ tvarující kámen. Dále je jeho prvkem Jang. Symbolizuje tvrdost a jasnost. Jeho síla je silou oceli nebo kamene. Když jsem dostal mistrovský pás, černý, tak jsem se začal učit akupunkturu a oživování pomocí stisku prsty. Dosáhl jsem nemalých úspěchů a nakonec jsem byl vyškolen ve vojenském umění a naučil se až 36 různých způsobů zabíjení. Mám na tu dobu krásné vzpomínky. „Tak „ pomyslel jsem si „Teď bych mohl zkusit, jestli si vše pamatuji dobře. Nejlepší bude tenhle kus dřeva“. Vypadá pevně a v průměru má 1 decimetr. Základní postoj, pokusil jsem se spojit svou duševní sílu se silou fyzickou a dechovou. Zhluboka dýchat a jemné pomalé pohyby. Jedním rukou dolů a už jsem sledoval, jak se ten malý kousek rozpadá vejpůl. Je to úžasné, cítím se pročištěn a to po jediném úderu. No musím se vrátit, ale slibuji, že zítra budu pokračovat. Alespoň doufám, že to zvládnu! Zdá se mi, že mě někdo pozoruje. A mám pravdu!

Rok 2020
V hlavě mi hraje indická hudba, jako tehdy když jsem se procházela po lese. Doufala jsem, nechtě! Že potkám toho krásného a charismatického muže. Nevěděla jsem ani, jak se jmenuje. Jen ten jeho hlas a oči.
Strach, který mnou proudil… Nakonec jsem už nedoufala, že ho potkám. Ale pak jsem zaslechla jakési supění! Klepala jsem se, aby nešlo o Mortimera! Ale když jsem vylezla na kopec, tak jsem Ho uviděla!! Vědět to co vím teď, tenkrát, tak bych asi utekla a to hodně daleko! Naštěstí jsem to neudělala. Pozorovala jsem ho zpoza rozložitého stromu a nakonec se zasnila. Jen na chvilku jsem se dívala jinam a ponořila se do svých myšlenek. Jen na chvilku mi zmizel z očí, ale pak jsem na hrdle ucítila něco chladného, jako lehký vánek se na mém krku ocitl nůž. Ne malý lovecký na obranu, ale obrovská stříbrná čepel se zoubky na začátku! 
Moje oči sledovaly tu svalnatou paži, až skončili u těch uhrančivých očí. V tu chvíli mě napadlo jediné přirovnání: „Jako princ zla, čistého, hrůzného zla.“ nemohla jsem dýchat. Tiskl mě k zemi a hypnotizoval očima. Cítila jsem se divně, člověk by řekl, že budu mít strach a budu se bránit, jako laň zahnaná do kouta štěkajícími psy. Ne, bála jsem se, ale zároveň jako by se ve mně probudilo i něco jiného, jakási sexuální touha. Toužila jsem, aby mě políbil! Aby mě sevřel a aby mě pořezal ve víru vášně. Aby mi dal své znamení. Byly to hrozné myšlenky! Plné hříchu, ještě teď se celá třesu. Navíc mi přišlo, že přesně ví o mých smyslných, hříšných myšlenkách. Díval se na mě tak zvláštním zkoumavým pohledem. Ach nemůžu na něj zapomenout. Dodnes! A to je co říct.

Zápis 2.29.10 1991
Jistě, sleduje mě Ona! A zrovna v tuhle památnou chvíli, kdy se vracím do svých vzpomínek a jsem zranitelný. Tehdy kdy se vracím do dob, plných drog, krásných žen a zbraní a vražd, do dob plných hořkosti a smutku. Musím jí ukázat, že není radno si se mnou zahrávat. Musí poznat, že nejsem ten, o koho stojí či o kom sní. Obešel jsem palouk a pomalu jí nadešel. Plížil jsem se za ní jako duch! Snad ani vánek by nemohl být tišší. Než mě stihla zpozorovat, tak jsem byl až u ní a na krk jí přiložil svého miláčka. Kudlu, jíž jsem dostal od své první milenky. Viděl jsem, jak jí pohled jede po mé paži a zvedali se mi chlupy pod tím pohledem! Následně svými kočičími kukadly spočinula v mých očích. Pomalu přestávám dýchat a v nitru mě zabolelo. Četl jsem v ní jako v otevřené knize! Tak bezelstná byla, jasně se jí v těch nádherných očích zračila touha. Jenže já jí nesmím vyhovět!
Tolik mě to zranilo, tolik překvapilo, netušil jsem, že je ve mně tak snadné probudit touhu ochraňovat a milovat. Netušil jsem, co můžu způsobit. Pomalu jsem sklonil hlavu a políbil ji.
Chutnala po hořkých mandlích a ještě tam bylo zvláštní aroma. Že by čokoláda?? Nemohu se rozhodnout. Cítím, jak se pomalu poddává, pomalu se uvolňuje a já prohlubuji svůj polibek. Jazykem jí vklouzávám do úst až zalapala po dechu! Čekám, že se odtáhne, že mě praští, ale ona se ke mně ještě více přivinula! Už není cesty zpět, překročil jsem řeku. A jak řekl Caesar: „Kostky jsou vrženy!“ není žádná možnost jít zpět. Podráždil jsem vosí hnízdo. S následky jsem se musel vypořádat. Pustil jsem ji a odešel.
Po hodině urputného přemýšlení jsem se rozhodl zcela jinak. Řekl jsem si: Jsem Hassassin, se mnou přece nebude zametat nějaká malá holka! Ano vrátila se mi hrdost. Přestali na mě doléhat vzpomínky a já se stal tím tvrdým nepřístupným vědcem, za kterého mě ti hlupáci pokládali. Po další hodině jsem se začal stydět. Málem jsem svedl malou holku! Sice s krásnými tvary, které jako muž dokážu ocenit, ale přece jen malou sedmnáctiletou holku. Hrozil jsem se, že ji budu muset snést ve své laboratoři. Ale nakonec tomu raději nechám volný průběh. Zajímají mě důležitější věci a ztratil jsem dost času.

Rok 2020
Dlouho jsem nic nenapsala, ale nedělo se nic zvláštního. Takže jsem nepociťovala žádnou potřebu to zaznamenat až teď. Stalo se to včera a já cítím, že to bude nad mé síly! „Přiznávám, že nemůžu zapomenout na tu scénu tehdy v lese… ale já jsem si konečně všimla muže, co nás učí moji milovanou chemii a biologii.“ Vzpomínám, jak se Tehdy na mě usmál, ale jelikož mě vyrušil v mém rozjímání tak jsem se na něj trochu zaškaredila. No, ale to nebyla má vina! Jmenoval se Richard Drake a docela se mi zamlouval! Jistěže jsem nechtěla patřit do jeho klubu, který ve škole zařídily nějaké dvě husy, ale byl pěkný. Velmi. Ovšem abych se vrátila k tomu, co jsem chtěla původně zapsat! Byla jsem jmenována třídou za asistentku jistého bláznivého vědce, jménem Thomas Mortis. Už jsem o něm cosi zaslechla a vím, že mě jmenovali jen proto, že s ním nikdo nechtěl být moc často. Prý se mi bude líbit! No, byla jsem sice trošku na tyhle typy, ale když mě takhle někdo odsoudil… byl to pro mě spíš trest! Kdybych ho alespoň znala, ale já nevěděla, o koho jde! Vážně! Tak, ale teď trošku přeskočím! Našla jsem si tam kamarádku! Jmenovala se Siola, to je jméno, co?
Taky jsem se smála, ale bylo mi to vysvětleno. Rodiče chtěli kluka Aloise, ale jelikož se narodila ona, tak jí dali jméno Alois. Ale! Protože jim to znělo hloupě, tak jí do rodného listu nechali zapsat to jméno pozpátku! No Siola byla docela fajn. Bohužel když jsem měla Ty své nálady, tak jsem ji silně šikanovala… Bylo to večer, dívala jsem se na hvězdy, myslela jsem na tu scénu z lesa.
Přemýšlela jsem, proč jsem necítila strach a došla jsem k názoru, ne to je špatné slovo, k možnosti, že jsem morbidní. Toho si všimlo více lidí, ale nikdy mě nenapadlo, že je to se mnou až tak strašné. (Přiznávám, že jsem se později docela vybarvila) Zkrátka jak jsem tak koukala na nebe a na hvězdy, moje mysl se místo hvězdami zabývala smrtí. Mou vlastní smrtí. Cítila jsem na sobě jeho ruce, jeho jazyk, jímž mi jel po hrdle, a hlavně jeho nůž. Tlačil mě do žeber. Najednou na mě roztrhal šaty! A nůž se mi zabořil do masa. Ta bolest ještě umocnila tu extázi, kterou ve mně ta myšlenka vyvolávala. Líbal mě a líbal, mazlil se! Stále cítím tu slast z té představy. Jeho jazyk na mém intimním místečku. A jeho ruce na mých prsou. Pak by mě naplnil!!
A v konečném vyvrcholení nás obou by mi jedním tahem podřízl hrdlo. Nemohla bych dýchat a kroutila se. Jeho klidný hlas by mě pomalu ukolébal do zapomnění. Ta bolest by byla bezpochyby krutá, ale chtěná! Žádoucí, ach jak jsem se v tu chvíli cítila zlomená a osamělá. A ano, pak přišla Siola. Nikomu bych to neřekla, ale chytila mě ve slabé chvilce. Musela jsem se s tím svěřit a nikdo mi nebyl bližší než ona. Musela jsem zkřížit prsty za zády, když to píšu, protože v myšlenkách Byl Někdo, komu bych svěřila svůj život a blíž už mi nikdo být nemohl. 


15. 11 1991
Nemůžu tomu uvěřit! Ta třída magorů mi za asistentku vybrala jakousi Tamaru! A dokonce jim to doporučil Richard! No to je… nemam slov! Jak se může stát, že můj nejlepší přítel (skoro) je proti mně? Ví, že nesnáším metalačky, ale doporučil mi ji dokonce do laboratoře. Kdyby to šlo tak je odmítnu vyučovat! Bohužel k mé prací patří I vzdělávací program neboli výuka pregraduální. Dělají si ze mě legraci, ale ani jedna netuší, co bych mohl způsobit jejich rodinám. Bože, mam chuť to pro jejich potěšení udělat. Ne, dobře vzdal jsem se své skutečné práce, jež mě nesmírně těšila už dávno, přece s ní nezačnu zase a to jen protože mě vytáčí pár puberťaček s blbými kecama, o kterých si myslí, že nevím. To by se asi divily… ale říkám si… jak se asi má, Má malá ďáblice. Myslím na ni a na ten polibek kudy chodím… přemýšlel jsem co by mě mohlo zhruba uspokojovat, ale na nic jsem nepřišel. Jen jediná myšlenka mě napadla, ach to by bylo. Ona by se určitě uměla bránit, je v ní oheň, který by mě spálil, ale já jsem ohněm fascinován! Nezáleží na tom, jestli jde o oheň jako takový, nebo jestli je jím myšlen Řecký oheň. Už ve starověku jej národy považovali za jeden ze čtyř základních prvků na zemi. Mezi zemi, vzduch a vodu. Popisovali to dokonce i velikáni jako byl Platón a Aristoteles.
Prostě mě to fascinuje. Byly to první matematikové a fyzikové a co jsem já? Přece fyzik! Jistě chemie má u mě také své místo, ale zmiňovat se o tom co vše vím o Alchymii a co vše mě na ní zajímá, to bych se upsal!!! No musím se vrátit k práci. Dnes by mi měli prvně ukázat novou pomocnici. Už se nemůžu dočkat, co to bude za tele!

Rok 2020
Hrůza! Ten den jsem šla jako na popravu. Už tehdy jako kdybych věděla, že se stane něco, co se mi nebude ani trochu líbit! Jako kdybych byla jasnovidka. Á to je něco pro mě, co to vlastně jasnovidectví je! To byste rádi věděli co?? No tak já vám to povím… během těch dlouhých let nicnedělání (no dobře pár chvilkových práciček jsem vzít musela, abych měla z čeho žít, ale peníze mi nikdy nechyběli. Spíš to bylo z jiných důvodů, ale to sem teď nepatří!) jsem se o toto téma také zajímala. Víte, abych řekla pravdu, není to jasnovidectví, co mě zajímalo, ale hlavně Psionika. Ale ne, já se o tom nechci rozepisovat! Není to hlavním tématem mé zpovědi, kterou jsem začala psát teprve nedávno. Tak, vraťme se zpět k původnímu tématu. Vyšli jsme ze školy a kráčeli po té dlouhé cestě. Když naše třída vyšla z tepané železné brány, odbočili jsme vpravo a šli podél silnice až k budově oplocené ostnatým drátem, která měla u vrat zaraženou ceduli: Genetický ústav pro výzkum dědičných mutací, Dolní Preston. 
Paní, už nevím, jak se jmenovala, nám odemkla bránu a vedla nás k prostornému vchodu. Prostornému zřejmě proto, aby mohli dobře vozit blázny dovnitř… a aby už je pak nikdo neviděl :-D No dobře, ale takhle pracovala moje, morbidní představivost! Vešli jsme dovnitř a paní vysvětlovala, že jsme v 1. patře, ale že pana Thomase Mortise zastihneme v jeho laboratoři v -1. patře. Přišlo mi to vtipné tak jsem se zasmála, ale jí to tak vtipné už nepřišlo… byla dost přísná! A pedantská… no, ale pokračujme! Naproti hlavnímu vchodu byl výtah.
Jak paní vysvětlovala, po stranách byly byty pracovníků ústavu a jediná cesta dolů byl ten výtah. Čím blíž jsme byly té jeho pracovně, tím jsem byla nervóznější! Jako kdybych věděla, co mě tam čeká! Ale to jsem si neuměla představit!!! Do toho výtahu se nás vešlo asi šest, a proto jsme se museli svést několikrát, než jsme tam byly konečně všichni. Mezi posledními jsem byla i já… a nebyla jsem na tu scénu připravená. Další chodba! A zase dveře po stranách. Tentokrát se zajímavými názvy jako laboratoř chemie a naproti ní laboratoř fyziky, ale ty byly až na konci. Na druhé straně od výtahu. No a byly asi největší, když jsem se mrkla nalevo tak jsem si všimla cedulky laboratoř Richarda Draka. Bylo mi naprosto jasný, že na druhé straně…. A přesně v tom okamžiku, kdy mi jela hlavou tato slova, otevřely se dveře na druhé straně a z nich vyšel… spadla mi brada!!!! Můj neznámý z lesa…
Pak se svým hlubokým podmanivým hlasem zeptal, která je ta Tamara… a tak pohrdavě! Rozhlížel se a já se krčila. Jenže pak mě zahlídl a já s uspokojením zjistila, že má v očích zranitelnost. On, ten pan veliký, co mi držel nůž na krku. Hm byla jsem si jistá, že mě na kolena nedostane. Rozhodně ne teď, když vím, že i on je v tom až po uši! Následně nás provedl po jednotlivých laboratořích, a když jsme odcházeli tak se na mě podíval a arogantně poručil: „Ty, protože jsi má asistentka, zítra vstaneš a přijdeš mi pomoct“. To jsem mu nehodlala dopřát! Ještě tak…


Rok 1991
Těch posledních pět dní byl hotový očistec! Strašně mě rozptyluje! Ta holka mě provokuje, že mam chuť třísknout s nějakým laboratorním sklem a tou ostrou částí jí pořezat obličej! Proč nemůže být obyčejná uťápnutá kuchta. Jako ta loni…

Rok 2020
Ten den jsem byla otrávená! Ta ženská, jménem Amanda, si vymyslela návštěvu na pitevně. Jo byla jsem zvědavá, ale už jsem tam jednou byla, takže zase až tak mě to nerajcovalo. Nicméně, říkala jsem si, že bude dobré zeptat se na pár věcí, které mi již vypadli z hlavy, a byla jsem líná si je hledat v knihách. Jedna dobrá zpráva byla, že nás tam bral Richard a ne Thomas, ta sketa. Když jsme tam přišli, akorát přivezli nějakého chlapa bez ruky, který vypadal mrtvě. A asi i mrtvý byl, protože když jsme čekali, až přijde soudní lékař, tak ho na vozíku odvezli na jednu z piteven. Pak nám soudní lékař pokynul, ať jdeme za ním. Když jsme vešli, tak nám na té mrtvole ukázal, jak vypadá lidské tělo. Sice ne úplně, ale zhruba a v přijatelné formě. Poté nám vykládal, že to je uprchlý vězeň, který byl podle mého názoru úplně tupí, který se, jak nám lékař vysvětlil, při útěku chytil do pasti na zvěř a jelikož byl sám, tak tam na místě vykrvácel. Pak se ptal, kdo má nějaký dotaz. Jelikož bylo všem blbě, tak trošku couvli a bylo ticho. Řekla jsem si, že mu udělam radost a tak jsem se zeptala: „Promiňte, ale nedá mi to se nezeptat…“ Lékař se usmál a přerušil ji: „Výborně! Tak se ptejte, odpovím na cokoliv “. Trochu jsem se usmála v odpověď a říkala jsem si… ty blbečku! Pokračujme: „Chtěla jsem se zeptat, když jste tady odborník, vy pane soudní lékaři, který vždy pozná, jak oběť zemřela a vy, pane doktore, jenž jste bývalý právník a víte, jak právně ošetřit vraždu“ a ukázala jsem na doktora Creeda. „A vy, pane policisto, který víte, jak najít vraha,“. „Tak by mě zajímalo, jak by eventuelně šla udělat takzvaná dokonalá vražda? Jestli existuje způsob, kdy by se vrah nikdy nenašel?“ 
Všichni tři se na mě zvědavě koukli a než stačili něco říct, tak jsem dodala: „Nemyslete si, že chci někoho zabíjet, jen mě to zajímá, čistě ze zvědavosti…“ Soudní si oddychl, a také jako první začal: „Tedy, myslíte, Kolegyně, jestli existuje nějaký návod?“ Usmála jsem se a přikývla. Všechny tři se po sobě koukli a šerif vyhrkl: „Ano, já vím, co myslíte. My tohle na stanici řešíme pořád, každodenně někoho hledáme, a také mě to už napadlo. Takže já myslím, že za prvé by bylo dobrý zařídit to, aby vás nikdo neviděl…“ Atmosféra se uvolnila a pak zezadu pípla ta Ťapka: „Takže se nesmí najít žádná bába, co nemá v noci co dělat…“ Do řeči jí skočil doktor: „Velmi výborně, mladá dámo. Také si to myslím. Proto by vrah musel svou oběť někde nejdřív omráčit. Ale někde, aby nebyl poslední, kdo ji viděl…“ „Takže třeba někde v baru?“ Skočila jsem mu do řeči a v duchu jsem se řehtala. „Ano, přesně tak. Někde, kde je hodně lidí. Pak by jí to chtělo naložit do auta a odvézt do, nejlépe, opuštěného domu.“ Dodal lékař a trochu se na mě zaškaredil. „Ale co s tím auťákem? Třeba by se tam mohl zachytit vlas? Kousek DNA?“ Vykvikl doktor Creed. „No, to je jasný… auto byste musel co nejdřív, ještě téhož dne odvést někam, aby spadl z velké skály, nebo ho zapálit, nebo prodat do Evropy…“ Podotkl znuděně šerif. „Ano pánové, ale nejdůležitější je samotná oběť. Takže já navrhuji tento způsob. Je sám o sobě dokonalý. Oběť byste dovedli do koupelny. Naložili byste ji do vany, kde byste jí následně rozřezali na malinkaté kousky. Krev by odtekla odpadem a to už se vypátrat nedá. Kousky byste zabalily do sáčků a postupně se jich zbavovali. Pálily je v krbu, protože z prachu se už určit nedá, zda je to prach z člověka, nebo jen z dřevěné židle. Nebo byste dali kosti sežrat psovi. Možností je více. Vanu, i celou koupelnu byste následně vydrhli všemi možnými žíravinami, jako je Savo a podobně.“ Usmál se lékař, když to hrdě dopověděl. „Takže je tady zásadní problém, který celou tu dokonalost znemožňuje. A to, že by vás nikdo, ale absolutně nikdo nesměl vidět…“ Podotkl zklamaně šerif. „Ano, přesně tak…“ přisadil si doktor Creed. Ještě chvilku se tam hádali a vypadali, že si dají do huby. Ale to už jsem moc neposlouchala. Bylo to nudný. Mé samostatné pátrání, tam u nás doma, bylo mnohem plodnější a co se dokonalé vraždy týče.. neexistuje‘‘! A jen blbec si myslí, že jo. Zaujala mě totiž jedna věc a to: že ťápa čuměla na Richarda! A to mě děsně štvalo. Je mi jasný, proč má najednou tolik sebevědomí fouňa.
To bylo strašný! Tak arogantního chlapa jsem ještě nikdy nepotkala a to mam školu z domova! Vlastně doteď!!!
Byl to nejhorší měsíc mého života a právě tenhle den byl pro náš vztah rozhodující. Vyšli jsme si se Siolou do lesa na procházku. Bohužel aniž bychom to věděly tak jsme sešli z cesty a dostali se až ke zbytkům nějakého zákopu. Byly tam zbytky starého ostnatého drátu, který během let po všech těch deštích, začal podléhat korozi. Nebyl to hezký pohled a navíc mi bylo jasné, že jen malé škrábnutí by mohlo vést až ke smrti. No nelíbilo se mi to, a proto jsem na Siolu zavolala, aby dávala pozor. Jenže to by to nebyla Siola kdyby nezvedla palici a neskácela se do porostu. Slyšela jsem tlumené žuchnutí a bolestný vzdech. Protože se Siola neozvala tak jsem o ni dostala strach. Otočila jsem se a běžela za ní. Ležela v nějaké díře a v noze měla zaříznutý Ten ostnatý drát. Stříkala jí z nohy krev a byla v bezvědomí. Netušila jsem kde hledat pomoc a začínalo se stmívat!
Bylo mi jasné, že bez okamžitě pomoci vykrvácí, ale bez pomoci někoho dalšího jsem neměla šanci se k ní dostat! Ten drát jí nejspíš v lepším případě roztrhl nohu, ale v horším má totálně roztrženou tepnu. Běžela jsem jako smyslů zbavená, nekoukala ani nalevo ani napravo, ale rovnou. Nakonec jsem narazila na nějakou budovu!
Kupodivu k ní byl volný přístup. Nevěděla jsem co si počít. Obešla jsem ji a zjistila, že stojím před ústavem. Asi to kde byl, ten ostnatý drát nebyl zákop, ale zbytek ohrazení ústavu. No věděla jsem, že tam bude Thomas, a i když mi to nebylo zrovna po chuti, tak jsem začala bušit na dveře. Otevřel asi na dvacáté zabušení. Neoholený s ručníkem za krkem, v kožených kalhotách a s nahou hrudí. Rychle jsem mu to vypověděla a on neváhal, zabouchl dveře, a přestože byla zima, běžel skoro nahý za mnou. Siola to měla je tak, tak! Skočil přímo do jámy, ničeho si nevšímal a cosi tam vytvářel.
Zachvilku vylezl i se Siolou v náručí a odvedl nás do ústavu. Siolu odnesl na ošetřovnu a mě zavřel k sobě do laboratoře. Čekala jsem, co bude. Nakonec přišel. Slyšela jsem výtah. A pak s rachotem zastavil v patře. Po chvíli se pomalu až strašidelně otevřeli dveře a vešel Thomas. 
Prošel okolo záchodu, sprcháče a knihovny a klesl vedle mě na stoličku. Nebyla jsem si jistá co dělat, tak jsem se koukala do země. Protože se mi zdálo, že mlčí už moc dlouho, odvážila jsem se ho zeptat jak je Siole. Zvedl hlavu a řekl mi, že to přežije. Pak jsem zpozorovala, že sevřel pěsti a skrčila jsem se strachem. O minutu později vybuchl! Ječel na mě, že jsem ohrozila něčí život jen z hlouposti a, že netuší, co jsme tam vlastně pohledávali. Prostě mě vinil za všechno, co mu přišlo na mysl. Chtělo se mi brečet, ale z nějakého důvodu to nešlo. Jako kdybych v sobě měla zbytky hrdosti. Nakonec mi přece jen ta slza vyklouzla. Malá, ale vyklouzla. Jako kdyby mu ta slza, něco připomněla, zarazil se, chvíli na mě hleděl a pak se odvrátil. Myslela jsem si, že jsem propuštěna z audience u krále, proto jsem se zvedla a přešla ke dveřím. Ohlédla jsem se, ale jelikož mi nevěnoval žádnou pozornost tak jsem otevřela dveře a odešla.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a jedenáct